Velké plány
Předvečer každého rána: Zítra si dám budík dřív.
Vzbudím děti a půjdeme do školky brzy. Někde ten čas musím nahnat. URČITĚ půjdu hned co je odvedu do školky běhat, to je jasný. Na to se těším, že všeho nejvíc. Od zítra tu “hýbající se rutinu” fakt pořádně odpálím.
Začínáme…
6:30 – ani si nepamatuji, že jsem budík vypla.
6:40 – co je to v tom snu za divné zvuky, proč ten telefon někdo nezvedne!?
7:10 – úspěšná snaha ignorovat skok dítěte po mém bezvládném těle s poznámkou, že den už dávno začal.
7:25 – dloubání do oka s tím, že teď už mají ale fakt obrovský hlad, proč pořád jen vyspávám.
Pod fuskem zabrblám pár nadávek, protože den má zase o 50 min méně, než bylo v plánu. Myčku, bordel po ranním shonu, ani kupu faktur na mém “homeoffice” pracovním stole není kam odložit. Hm, tak to bude třeba zrušit běhání, hlásí logicky mozek. Jojo, bohužel. Smutné, ale tím se zdržovat nemůžu.
Při hledání neďuravých treňourů, čistých triček a sudého počtu ponožek podobné barvy se v hlavě ozve otravný hlásek (maličké zbytky jakési vůle): “Co to meleš, běháš 20 minut. Tomu se ani nedá říct zdržení. Když si pak na záchod nevezmeš telefon a tu myčku naložíš svižněji, tak těch 20 minut běhu nadeženeš!”
Sakra. No dobře. Obleču si běžecký ohoz. Ale jen tak do zálohy! Ještě uvidím. To se přece nehodí “si jít běhat” když mám tolik povinností.
Zase ten otravný hlas: “Když si zaběháš, přijdeš nabitá energií a všechno uděláš dvakrát rychleji a s větší chutí. Rozhodně ten den odstartuješ výkonněji, moc dobře to víš!”
Šmarja zase pravda. No, ale nemůžu najít sluchátka a bohužel, není čas je hledat. Bez hudby určitě nejdu. Snažila jsem se, ale dnes to neklapne.
“Mamiiiiii, zapomněla sis tady na stole sluchátka, dnes ráno je nepotřebuješ?”
Chytrolínek. Najednou hledat umí. Kdo se ho prosil.
Napětí vrcholí..
Finiš příprav. Zpoždění. Obouvání se, všeobecné vztekání se, hledání rukavice, řev, boj o tlačítko ve výtahu, řev, neúspěšná snaha odmítnout nést dítě na ramenou, příchod do školky, vedro, ještě větší vedro, moje bručení ať si pohnout, že se roztopím, dojemné slzy loučení, milion pusinek a je to. Volno. Přesněji řečeno – čas na všechny důležité úkoly. Krátký čas. Za 4 hodiny tady musím být zpět.
Mozek: Běž domů. Ráno bylo hektické, máš žízeň, jsi zpocená, máš hlad, je mokro, je kluzko, je cokoli, jen běž už uvařit domů ten čaj a sednout na zadek k PC. Do tepla, do sucha, ke snídani. Nestíháš.
Ne! Nepřemýšlej. Vypni mozek, nasaď si sluchátka, nekoukej kolik je. Rozběhni se. Na autopilota. Z donucení.
Akce!
První dvě minuty vnitřní mrmlání a smutné smiřování se s tím, že teplý čaj se s každým dalším krokem vzdaluje.
ZLOM.
Čerstvý vzduch, skvělá hudba, čas promyslet, co dnes vše udělám, úleva a skvělý pocit, že jsem to hecla. Údiv, proč se mi vždy tak nechce, když je to tak boží.
Proč s tím pokaždé tak bojuji?
Domů přijdu jen o 20 min později, nabitá energií, s vyčištěnou hlavou a takovým drivem, že nádobí do myčky naskáče snad samo a tempo, kterým se pustím do vyřizování mejlů a úkolů rovná se skoro Flashovi.
Nehledě na to, že snídaně mi chutná jako lahůdka z michellinské restaurace, přestože jde opět o starý a nezdravý zbytek z rohu lednice a celý den mám skvělý pocit, že pro dnes už mám s pohybem hotovo.
Předvečer dalšího rána: Nastavuji budík na 6:30, že zítra půjdu URČITĚ hned ráno běhat, protože je to přece boží.
Boj, který nikdy nekončí
6:30 – ani si nepamatuji, že jsem budík vypla.
6:40 – proč to pořád zvoní, když je ještě noc . . .